Probájo - Zdravý životní styl, kurzy hubnutí v Hradci Králové, bodystat, relaxace, cvičení, jóga, cyklistika

Dolomity 2011 (16.-19.6.)

Cyklovýprava do Dolomitů byla dobrodružná již od samého začátku. Když jsme se k večeru auty blížili ke kempu v Campitello di Fassa, lilo jako z konve. Od nezkušených táborníků se ozývaly i otázky: "A to v tomhle dešti můžeme stavět stany?" I u protřelých trapperů byla malá dušička, ale odpověď zněla: "No jistě !" Naštěstí pro všechny za chvíli pršet přestalo a mohli jsme v klidu rozbít kemp.
Zde je třeba vyjádřit veliký dík naší rosničce Kátě, která nám z Hradce neuvěřitelně přesně předpovídala počasí téměř po hodinách.



Přesto rozhodnutí, zda v pátek vyrazíme na královský okruh přes 3 dvoutisícová sedla, nebylo zrovna jednoduché. Nakonec jsme před 7 hodinou vyjeli a odměnou za odvahu se mraky začaly protrhávat. Prvních 12 km stoupání nás zavedlo na Passo Pordoi do výšky 2 239m. A jak je zřejmé z obrázků, vyjeli jsme ho všichni vesele a bez problémů. Účastníci tréninkového kempu v Liberku dokonce prohlašovali, že Luisino údolí prý bylo horší. Tak to určitě ne, ale ono bylo až na konci tréninkového okruhu, zatímco Pordoi na začátku.




Zde se výprava také rozdělila a většina v mžiku ztratila skoro veškerou našlapanou výšku sjezdem do Arabby, aby hned vzápětí začala opět značně strmě stoupat na Passo di Campolongo.
Jen obléknout bundy a šup zase dolů do Corvary in Badia. Tam byla přestávka k doplnění sil a energie před 9 km stoupáním na Passo di Gardena do výšky 2 121m.
Tady už nikdo nepochyboval o tom, že Luisino údolí je mnohem lehčí. Každý si však jel svým tempem, podle své kondice i chuti, takže nahoru se přijíždělo vesele a nadšeně. Nohy však už přece jen poněkud tuhly.






Tvrzení, že Jirka Aťu takhle zlehýnka postrkoval celé stoupání (na obrázku), neuvěří nikdo. To by Jirka asi vypadal jinak.

Nahoře se hlavně doplnily tekutiny a na řadu přišly i speciální výživové doplňky.




Po klasickém sjezdu do údolí nás totiž čekalo poslední stoupání na Passo Sella do výšky 2 244 m. A tady už se jelo naplno.
Stoupání je trochu nepříjemné dlouhými rovnými úseky a přičinil se také mírný protivítr.
Nahoru se tedy dojíždělo, jak se říká "na krev". Někteří pak vykládali něco o tom, že cestou nakoupili spoustu mlíka (rozuměj kyselinu mléčnou ve svalech). V euforii zdolání celkového 2 000 m převýšení celého tohoto okruhu, však Zdendu nikdo moc nevnímal.
Hlavně se rychle se převléknout do suchého, udělat vrcholové foto a raději jet dolů, neboť začalo pršet.






Pro závěrečný 13 km sjezd do kempu bylo naplánováno cvičení "Záchrana a přesun raněného". Figurantka, která měla raněného představovat (Eva), se do nácviku tak vžila, že si skutečně zlomila ruku. Rezolutně však odmítla rtg vyšetření a tak s rukou na pásce vcelku bez větších omezení (kromě jízdy na kole) absolvovala kompletní další program. Že to je zlomené, se potvrdilo až v pondělí v Praze. Nicméně cvičení tak proběhlo dokonale a prověřilo možnosti i vhodnost zařazení jednotlivců na různé pozice. Nejvyšší ocenění zaslouží nekompromisní koordinátor celého zásahu Dáša či řidič záchranného vozu Zdenda. Malinko bude nutné dopilovat Petrovu informační spojku pro vůz lékaře, ale to si probereme, až zase bude Petr "mít čas".

Na sobotu byl plánován výjezd k přehradě na Passo Fedaia a pak pokračování lanovkou na svah nejvyšší hory Dolomitů Marmolada (3 343 m).
Zde organizátor výpravy překvapil i sám sebe, jak si špatně svůj loňský výjezd na tento průsmyk zapamatoval. Mělo to být dlouhé mírné až odpočinkové stoupání. Nebylo. Členové výpravy však byli velice tolerantní.
Zamkli jsme kola a vyjeli lanovkou do výšky 2 626 m. Rázem jsme se tak ocitli v království sněhu. Ihned jsme vyrazili dále nahoru do svahu a ještě takovou stovku výškových metrů přidali.



Okolo nás se pak již pohybovali navzájem navázaní, cepíny a mačkami vybavení horolezci.
Nám naše tenisky ve sněhu trochu podkluzovaly, ale nijak jsme se tím nenechali odradit.
Na obrázku vidíte, že Eva i s jednou použitelnou rukou a bez úvazů dokázala s horolezci držet krok. Výpravy se účastnili skutečně HODNĚ odolní jedinci.


Do kempu jsme sjížděli už za deště. A pak pršelo... a pršelo. Nám to však nijak zvlášť nevadilo. Jen předpovědi rosničky, že ráno už bude hezky, se věřilo jen těžko.

Nedělní ráno však bylo úžasné - modrá obloha a po přechodu studené fronty dokonalá vidtelnost. Trochu jsme usušili stany, sbalili kemp a dle plánu vyjeli na cestu domů.

Ovšem přes Passo Sella! Zde jsme asi 2 hodiny pobyli a bylo to něco úžasného.

Dolomity se tam s námi rozloučily skutečně úchvatnou podívanou.