|
Satusio 2013 (12.-16.6.)
Saltusio je malá vesnička v horském údolí severní Italie, kde panuje až středomořské klíma.
Údolí je plné jabloní, v zahradách stojí letité palmy a pomalu zrají fíky.
Je zde i malý kemp, který se po 4 noci stal naším útočištěm. Můžeme ho vřele doporučit;
čistý, útulný a hlavně klidný. Nikdo vás tu nemůže rušit, řeka totiž hučí tak silně, že na pár metrů už na sebe musíte křičet.
Ve středu 12. června jsme se v počtu 15 účastníků (rekord) sjeli v daném kempu. Postavili jsme tábor a osvěžili se v menším bazénu.
Čtvrteční ráno nás překvapilo zjištěním, že jakási dravá šelma (nebo šelmy) v noci rozhrabala odpadky a
našemu trenérovi bezostyšně sežrala úžasné babičiny koláčky, které měl uložené v papírové krabici.
Výprava se pak rozdělila na 2 skupiny. Většina vyrazila auty do 60 km vzdáleného Prato zdolat průsmyk Stelvio.
Tříčlenné družstvo, které už Stelvio vyjelo před 2 roky (blíže zde.), se rozhodlo pro dvoutisícové Passo Giovo.
Passo Stelvio ve výšce 2760 m je jedinečné, stačí se podívat na část trasy na obrázku. Každý, kdo na 25 km zdolá převýšení 1860m,
vyhraje a může se vyfotit na stupních vítězů.
Obě skupiny úspěšně dosáhly svého cíle a večer jsme se zase všichni šťastni a zdrávi sešli v kempu.
Babičiny koláčky byly skutečně výborné, a tak není divu, že páteční ráno byly odpadky rozhrabané opět. Závažná ovšem byla loupež 3 zabalených
velkých chlebů z uzavřené předsíně jednoho ze stanů. Zbytky chleba jsme odpoledne nalezli směrem k břehu řeky.
Pátek byl odpočinkový den, výprava se rozdělila, někteří vyrazili pěšky či lanovkou na okolní pohoří, jiní nasávali atmosféru
krásného lázeňského města Merano.
V podvečer proběhly v bazénu kempu dokonce i plavecké závody a výprava se pak
opět sesedla u večeře. Zde bylo zjištěno, že noční šelma ukradla i dva pytlíky brambůrků a dokonce si odnesla i uzavřenou krabičku
sádla vypečeného z nezbytného bůčku. Tu si o kousek dál obratně otevřela a z půlky sežrala. Tím bylo vše jasné, to by se bez chleba konzumovat nedalo.
A přišla sobota a s ní pro všechny z nás premierový výjezd na Passo Rombo (Timmelsjoch) z italské strany. Bylo nutné zdolat převýšení 2000 metrů na 40 km.
Na takové vzdálenosti přece nemůže být to stoupání tak hrozné, říkali jsme si. Když však takové stoupání rozdělíte na zhruba 20 km "pohody" a
20 km "masakru", vyjíždíte právě Rombo.
Máte za sebou 30 km různě těžkého stoupání a najednou se před vámi objeví toto:
Pokud Vám to ani po zvětšení obrázku ještě není jasné, pak si klikněte zde
a podívejte se pozorně vlevo nahoru na další kopec. Nyní již bezesporu chápete vše.
Zajímavé je, jak každý na takovou situaci reaguje jinak. Jeden si říká; nedívej se tam! A druhý; i kdybych se tam měl doplazit, tak to dám!
Vyjeli nakonec všichni a nahoře jim byla odměnou vrcholová euforie, sněhové království, točené pivo, štrůdl a cappucino.
Odjezdy by měly být oficikálně zrušeny. Ale jinak to prostě nejde.
V neděli dopoledne výprava sbalila tábor, opět se rozdělila a samostatné posádky vyrazily domů.
Z vrcholků hor, zpátky "na zem".
Přejme si, ať nám ten opojný pocit vysokohorského vítězství vydrží co nejdéle.
....a náš italský trenér si konečně oddechl. Koupil si ve Sparu ten nejlepší ledový čaj na světe a v Meranu na lavičce se začetl do svého oblíbeného listu.
(Kliknutím se obrázky zvětší)
|
