|
Lago di Garda 2014 (11.-15.6.)
Pro tuto výpravu jsme zvolili kemp Maroadi v Torbole. Petr tam před rokem provedl průzkum, takže jsme ve středu večer jeli prakticky
"na jisto". V obrovském kempu naštěstí bylo ještě jedno jediné volné místo, a tak to dobře dopadlo. Pražsko-strakonická část výpravy se
nečekaně zdržela už u Plzně, do kempu pozdě v noci nebyla vpuštěna a nocovala tedy pod širákem u parkoviště. U nich je to však
běžné a s takovými příjezdy se už počítá.
|
Výjezd na královskou čtvrteční etapu se tedy ráno opozdil o zhruba 2 hodiny a už v té chvíli bylo organizátorovi jasné,
že to bude dobrodružství. Přes Riva del Garda jsme vysoko nad jezerem stoupali po malebné via Ponale a brzy jsme pochopili,
že to dnes na hrubě kamenitých cestách nebude vůbec jednoduché. Zejména Eva na trekových pláštích objektivně zvážila
své možnosti a ve vzpomínce na drobnou zlomeninu v Dolomitech se u Lago di Ledro rozhodla od výpravy oddělit.
|
Doba již byla dosti pokročilá, ale peloton prostě chtěl vyjet na známé Tremalzo. Po hezké asfaltové silnici, po několika hodinách dřiny
se mu to do výšky 1594 mnm skutečně podařilo. Odměnou byla vysokohorská euforie, pivo a vědomí, že teď už to bude až do kempu z kopce.
Dokonce i bouřky se rozehnaly, a tak výprava nadšeně už po kamenité cestě vystoupala ještě o 250 metrů výše k tunelu Passo Tremalzo.
Tak, nyní to už opravdu bude jen dolů a za chvíli jsme v kempu.
|
|
|
Po kouzelné starodávné hrubě kamenité silnici však cesta příliš rychle neubíhala. Když okolo 16. hodiny Táňa upozornila, že máme jen
jednu červenou blikačku na celý peloton, organizátor se jen sebevědomě usmál, ukázal do údolí na hladinu Lago di Garda a prohodil,
že tma bude až okolo 22. hodiny. Jeho sebevědomí se však pomalu začalo vytrácet v dalších hodinách, kdy se kamenitá silnice začala
měnit na lesní kamenitou cestičku. Úplně pak zmizelo, když už se ani nedalo na kole jet.
|
Jak jsme klesali, stoupala teplota, neměli jsme vodu, museli jsme postupovat pěšky a přes velké kameny a kořeny kola přenášet.
Z této části cesty nebyla pořízena jediná fotografie. Myšlenky všech se upírali pouze k udržení fyzické i psychické rovnováhy. Běžely hodiny
a začalo se stmívat. Když se výprava konečně doplazila do vesničky Pregasina, někteří nevylučovali, že jde pouze o fatu morgánu. Před zraky
užaslých turistů na zahrádce místní restaurace jsme se vrhli na tekoucí pitnou vodu. Bylo to za námi. Nebylo, protože jsme potřebovali ještě
na 10 km o 450 metrů klesnout, ve tmě a po kamenité cestě. Organizátor dělal, že tam vůbec není a v té chvíli nastoupil pravý vůdce, Petr.
Rozhodl, že není jiné možnosti, než do kempu i s jednou jedinou blikačkou sjet po řádné silnici. Nápad byl přijat jednohlasně.
|
|
|
Byl v tom však jeden drobný problém, bylo nutné projet dva opravdu dlouhé několika- kilometrové tunely,
kam je cyklistům vjezd zakázán. Nic jiného však nezbývalo a na šílenou mrazivou tunelovou jízdu nikdo z účastníků jistě dlouho nezapomene.
Nakonec to dobře dopadlo, jen co jsme šťastně vyjeli z posledního tunelu, okolo projelo policejní auto. Ještě, že jsme se tunelem řítili přes 40 km/hod.,
jet pomaleji, tak by to bylo minimálně hodně drahé.
|
Po 14 hodinách a 85 km horského "výletu" jsme zcela vyčerpáni dorazili do kempu, v tichosti si před půlnocí
připili na přežití a poslední státnici Kačky.
Když v pátek ráno organizátor nesměle navrhl, že dnes by mohl být odpočinkový den, bylo to jeho pravděpodobně jediné možné prohlášení.
Výprava navštívila na bruslích i kolmo městečko Arco, prohlédla si místní hrad i hradní občerstvovnu.
Na zpáteční cestě byly z řeky vytaženy a
vypity vychlazené plechovky plzeňského piva.
|
|
|
Regeneraci dokočila večerní prohlídka Riva del Garda s mírným shoppingem i veselou
návštěvou místní restaurace.
Obsluhující dívenka nějak nedokázala pochopit, že se Milan potřebuje řádně zavodnit a že
si skutečně chce dát naráz hned dvě velká piva. Proto někteří, jinak dokonale jazykově vybavení jedinci, přešli do řeči znakové.
|
Sobota již byla od rána opět v sedle. Nejdříve jsme jeli po hlavní silnici okolo jezera zhruba 20 km do Malcesine.
Zde jsme i s koly přesedli na lanovkou, která nás vyvezla pod Monte Baldo do výšky 1742 mnm. Měli jsme dost času,
a tak jsme se chvíli procházeli a kochali nádhernými výhledy. Překvapivě jsme se zde setkali se stádečkem lam.
Na ideálním místě vznikla i společná vrcholová fotografie. |
|
|
Původně existoval záměr vystoupit na Monte Baldo (2 196 mnm), na nedalekou nejvyšší místní horu. Po čtvtečních zkušenostech jsme
raději volili jistější sjezd do krásného vnitrozemí. Nejprve jsme opatrně sjížděli po kamenité cestě, nepochopitelně rozumně se
vyhnuli lákavé zkratce a vyjeli na asfalt. Zde nás tento den čekalo vlastně jediné zhruba 200 metrů vysoké stoupání na Bocca del Creer
(1617mnm). Ještě s Monte Baldo udělat alespoň fotku a hurá dolů.
|
Bylo opravdu krásné počasí, sjížděli jsme do údolí a zhruba jsme věděli, kde jsme.
Zastávka na Passo San Valentino v Bar Trattoria Al Passo
byla zcela logickým řešením. Na terase jsme doplnili energii sbalenou na cesty a samozřejmě nemohl chybět náš věrný místní italský
průvodce; zářivý Aperol Spritz.
Další cesta nás vedla stále dolů dlouhým sjezdem přes San Giacomo do Brentonico.
|
|
|
Pak jsme okolo Castione pohodlně sjeli do údolí s hlavní silnicí a podél ní na poslední vyhlídku v Nago-torbole. Pod námi byla naše severní část jezera, vpravo město Arco,
před námi v horách via Ponale a vesnička Pregasina. Tam všude jsme byli. Zamáčkli jsme slzu a sjeli do nejbliží restaurace na břehu jezera.
Zde jsme se s Lago di Garda důstojně rozloučili.
Byla to výprava, na kterou se bude jistě dlouho vzpomínat.
|
(Kliknutím se obrázky zvětší)
|
