|
Engadin 2012 (14.-17.6.)
Cyklovýprava do úchvatného údolí Engadinu se zapíše do našich deníků hned několika NEJ. Schválně, kolik jich napočítáte?
Všechna vozidla výpravy se dle plánu kupodivu vzorně sjela na Rozvadově a následovalo dlouhé vzájemné vítání. V počtu 14 účastníků
byla totiž tato cyklovýprava prozatím NEJpočetnější. Další cesta přes Mnichov, Garmisch, Landeck až do cíle v St. Moritz proběhla bez
problémů a v podvečer jsme postavili stanový tábor v místním kempu Olympiaschanze.
Slunce se již schovalo za vrcholky hor
a údolím Engadinu ve výšce 1 800 mnm protahoval pořádně studený průvan.
I když jsme byli na zimu výbavou i psychicky připaveni, byla to jistě naše NEJchladnější výpravová noc.
Ve spacácích nám samozřejmě zima nebyla, ale společně venku večer posedět se opravdu dlouho nedalo.
To mělo i své výhody, konzumovaly se hlavně nezávadné teplé nápoje a šlo se brzy spát.
Páteční ráno nás přivítalo sluníčkem, které brzy rozpustilo noční jinovatku. A hned všechno vypadalo jinak.
Čekala nás královská 100 km dlouhá etapa přes 2 horská sedla s celkovým převýšením okolo 2 000 m.
Start byl plánován na sedmou hodinu a protože všechno skvěle klapalo, výprava vyrazila přesně dle plánu, tedy v 8:00 hod.
Opatrným tempem jsme se vydali po silnici do Silvaplana. Zde se Evě podařil jeden
z NEJzdařilejších triků, za který by se nemusel stydět ani sám velký David Měděnépole.
Na kruhovém objezdu dokázala uvnitř 14-ti členné skupiny nikým nepozoro- vána i s kolem zničehonic zmizet.
Nic netušící výprava zatím postupně na 7 km stoupání zdolala první průsmyk Julierpass do výšky 2 293 mnm.
Společnou výškovou euforii přece jen mírně poznamenalo zjištění, že Eva se právě zhmotnila nějakých 15 km za Silvaplana,
ale úplně jiným směrem. Na průsmyku pak došlo i k zásadním strategickým rozhodnutím.
Ztráta již jednou našlapané výšky na pouhých 855 mnm v Tiefencastel a zejména pak představa opětovného výšlapu
do 2 315 nmn na Albulapass některé rozumné jedince od pokračování v okruhu odradila a vrátili se zpět ke krásným jezerům do údolí Engadinu.
Skupinka méně moudrých se naopak střemhlav vrhla na 35 km sjezd na Tiefencastel.
Zbytek šílených pak ještě počkal přes 2 hodiny na Evu a pustil se za nimi.
Z kruhového objezdu v Tiefencastel je to na Albulapass nějakých 30 km do kopce. První 10 km je jen tak na rozehřátí, druhých 10 pořádně ostrých
a těch posledních 10 už každý jede po svém, jak jen může.
V prostřední části stoupání se okolo silnice točí ve spirálách unikátní železnice, okolo jsou strže i zasněžené vrcholky hor. Opravdu nádhera.
Ti, kteří to zažili, na to jistě budou dlouho vzpomínat :-).
Nakonec jsme se všichni na Albulu "nějak" dostali včetně sběrného vozu Jirky a Hanky.
Samozřejmě byla provedena pečlivá dokumentace našeho výkonu, museli jsme však raději brzy pokračovat dál. Čekal nás zhruba 9 km dlouhý sjezd
a ještě asi 12 km po rovině (proti tomu věčnému průvanu) do kempu. Horké sprchy a teplé nápoje pak byly naší záchranou,
neboť se do nás už opět zakusovala večerní zima. Opravdu jsme si ten den užili světa a vcelku bez odmlouvání šli za první tmy spát.
Sobotní den byl po královské etapě určen hlavně k odpočinku. Ráno jsme nikam nepěchali, užívali sluníčka a vydatně snídali.
Zejména bůček, řízky, kachní játra, bábovky, pizzavečku a vůbec všemožné potraviny, které kdo měl sebou.
Okolo 10. hodiny vyrazila část výpravy na obhlídku St. Moritz
a druhá část na hodinovou procházku na nejbližší kopec. Obhlídka St. Moritz proběhla dle plánu včetně vydařené ochutnávky místního piva.
To v horské výpravě "kdosi" projevil přání jít ještě trochu výš, alespoň k prvnímu sněhu. Nikdo nebyl významně proti, a tak jsme nakonec vystoupili
až pod vrchol hory Corvatch do výšky 2 500 mnm, kde bylo sněhu až nad kolena. Moc jsme si tuto (pro někoho nečekanou) 7 hodinovou "procházku"
užili a opět se stane klenotem v našich vzpomínkách i na digitálních mediích.
Po celý pobyt bylo počasí NEJkrásnější, jaké jsme kdy měli. Teplé slunce, jasná obloha, v čistém vzduchu úžasné výhledy do údolí, prostě nádhera.
Nakonec se maličko oteplilo i večer a v noci. Takže poslední společný večer byl veselý, plný různých osobních zážitků,
zejména Lukáše, který už byl opět schopen volně a bez křečí hovořit.
Navíc jsme řízeným pokusem prokázali známou věc, že i obyčejný slunečník výrazně zvýší tepelnou pohodu pro osoby pod ním.
Nedělní slunečné ráno nám krásně usušilo stany, zlehýnka nahřálo zbytky bůčku, takže jsme opět královsky posnídali. Raději jsme se hned po ránu
vzájemně rozloučili, neboť výprava se rozdělila prakticky na jednotlivé osádky aut, kdy každá vyrazila za vlastním poznávacím či návratovým programem.
Poslední vůz opustil kemp okolo 12. hodiny a ještě za světla nad Hradcem Králové poletovaly SMSky, že jsou všichni v pořádku doma.
(Kliknutím se obrázek zvětší)
|
